Cui liberi – otázka svěřování dětí do péče v judikatuře ÚS a ESLP

Klíčová slova: svěření dítěte do péče - nejlepší zájem dítěte - společná či střídavá výchova

Abstrakt: Soudy musí rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. Otázkou však je, co lze za nejlepší zájem dítěte považovat, respektive jaká kritéria by z tohoto hlediska při rozhodování, komu bude dítě svěřeno do péče, měly soudy zohlednit. Ačkoliv český zákonodárce či akademik určitá vodítka poskytli, přece jen soudy nejlepšímu zájmu dítěte možná tak úplně nerozumí. V roce 2012 totiž právní moci nabylo 32 440 rozhodnutí, jimiž při prvním rozhodování o výchově dítěte české soudy svěřily dítě do péče matkám, které tak byly upřednostněny ve více než 84 % všech případů. Za situace, kdy prvenství matek ze zákona či Úmluvy o právech dítěte nijak přímo nevyplývá a kdy princip nejlepšího zájmu dítěte zavedený čl. 3 podle autora úmluvy zpravidla vyžaduje svěření dítěte do společné péče obou rodičů, je na místě se ptát: Činí české soudy při rozhodování, komu bude nezletilé dítě svěřeno do péče, zájem dítěte skutečně předním hlediskem? Dokáží zájem dítěte správně poměřit se základními právy a svobodami jeho rodičů? Co na to Ústavní soud? A jakou inspiraci lze nalézt v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva? Následující text se na tyto otázky pokusí odpovědět, přičemž se zaměří na procesní i meritorní stránku rozhodování, komu dítě svěřit do péče, a zvláště vymezí, za jakých okolností má být dítě svěřeno do péče střídavé.